Přátelé, je před Vámi dosti dlouhý příběh o cestě na kole přes půl Evropy. Pokud Vás jen zajímá jak jsem se měl tak mohu říci, že dobře, kopce byly veliké, počasí divoké, nic jsem si (ani nikomu jinému) nezlomil a do cíle jsem dojel. A nevyhrál jsem.
Pro otrlejší čtenáře je verze tady:
Řekl bych o sobě, že jsem dosti imunní vůči stresu a řada situací, které jiné rozpláčou mne nechává chladným. Avšak oněch deset dní v letošním červenci mi ukázalo mé jiné a další já. Byla to opravdu jízda se vším všudy. A ačkoliv mám za sebou už pár ,,ultra” výkonů jak v běhu tak kolmo, Three peaks bike race (dále jen TPBR) byl zážitek, který nikdy nezapomenu.
Ale hezky popořadě:
Co to ten TPBR vlastně je?
Závod Three peaks bike race je cyklistický ultramaraton vedoucí po silnicích a cyklostezkách Evropy — zejména v oblasti Alp a Pyrenejí. Jedná se o sólo závod bez podpory, tudíž za Vámi nejede žádný doprovodný vůz a všechny případné problémy si musíte cestou vyřešit sami. Stejně tak si musíte obstarávat jídlo, spaní, hygienu, dobíjet baterky … zkrátka vše co Vás jen napadne. Narozdíl od profi pelotonu (třeba na Tour de France), kde se po dojezdu etapy stopne čas a borci mají plný servis s masáží a odvozem na hotel, náš závod startuje v daný čas a skončí až dojetím do cíle (nebo vzdáním). Čas běží a pokud se rozhodnete každou noc namísto šlapání spát máte o tolik více hodin v cíli. Dalším specifikem tohoto závodu je variabilní trasa. Je dán samozřejmě start (Vídeň, Schonnbrun) a cíl (letos Barcelona). Jak název napovídá, na trati jsou tři (kdyby jen tři :D) vrcholy, které je třeba projet (letos Mangart, Mannlichen a Tourmalet). Ty dávají jediné pevné body do itineráře cesty. Zbytek je čistě na každém závodníkovi. Trasu si můžete zvolit zcela libovolně, pokud budete chtít vyrazit do Slovinska přes Lotyšsko je to teoreticky možné :)
Příprava, fáze I, 2019
Jak a kdy přesně jsem se o TPBR dozvěděl už nedokážu říct. Byla to asi kombinace střípků z více míst na internetu, věděl jsem, že ho jel jeden z předních českých ultrabláznů Aleš Z. a tušil jsem, že to bude šíleně těžké.
Přesto jsem se někdy v srpnu 2019 na závod přihlásil (vyplnil registrační formulář). Když mi pak po týdnu přišla výzva k zaplacení startovného, uvědomil jsem si, že jsem tohle asi úplně přestřelil. V roce 2019 jsem opravdu hodně pracoval, stavěli jsme firmu, která rostla šíleným tempem do všech směrů a já neměl zdaleka tolik času (ani sil a upřímně ani chuti) na solidní trénink, který by si tento event žádal. ,,No a taky na to nemám kolo” řekl jsem si a email s výzvou k zaplacení startovného jsem archivoval.
Jsem ale trochu posedlý plánováním, a tak jsem si napsal zkratku TPBR do Trella (jakási online nástěnka mých úkolů a plánů). Konkrétně do sloupce *někdy v budoucnu*
Někdy v budoucnu bych chtěl udělat ještě strašně moc věcí.
V létě 2019 jsem měl ale plnou hlavu práce a hektický život v Praze mě doslova pohltil. Abych se z toho nezbláznil úplně, chodil jsem 3–5x v týdnu boxovat, vždy tak na hodinku když zrovna nebyl žádný meeting. Aspoň 1x do týdne jsem si zaběhl 15–20km v Prokopáku nebo podél Vltavy v režimu *all in* (takže jsem si občas i půlmaraton zaběhl kolem 1:30) abych si vyčistil hlavu a nemyslel dlouho do noci na všechno, co jsem zase nestihl. Přesto jsem se cítil strašně slabý a bez kondice a nebylo těžké si obhájit, že příští rok závod nemůžu jet. Na kole jsem měl ten rok najeto asi 3000km.
Někde ale hodně hluboko, nebo hodně vzadu (nebo kde vlastně?) v hlavě mi naskakovaly myšlenky na závody jako je TPBR. Nevím, zdali mě víc lákala ta samotná vzdálenost, kterou je třeba ujet, kopce které znám z televize, když koukám na Tour nebo ta osamělost na trati… asi všechno.
Už dávno jsem pochopil, že ze mne nebude profesionální atlet ani biker. I když jsem se o to chvíli snažil. Být opravdovým ultramaratoncem je ale o něčem jiném — i v tomhle sportu už je sice pár profíků, ale mnohem více je to o životní filozofii, o komunitě podobných bláznů, kteří si sahají na dno aniž by kdy za to viděli korunu nebo medaili. Ta ultra-filozofie mi začínala být blízká, byť jsem v tu dobu měl zaběhnuté 3 stokilometrové závody a nejdál jsem na kole ujel 200km za den. Chtěl jsem se posunout dál. Ne kvůli číslům na Stravě, ale kvůli sobě — mám rád *nepohodu*, rád se dostávám do situací, kdy jsem úplně odepsaný (fyzicky i psychicky) a rád se testuji. Zajímá mě, kde mám ten limit, kdy už to nepůjde dál a budu si muset říct ,,tohle jsi hochu přehnal — tady je konečná”. ZATÍM jsem ho nenašel. A asi to mě (také) žene dál.
Příprava, fáze II, 2020
Člověk míní, život mění.
Zkraje roku 2020 vše vypadalo jako v předešlých letech. Práce, práce, práce, vyšetřit si hodinku na box nebo si zaběhat, zajít na dobrý sushi, práce, práce, práce. Každý rok začátkem února jezdím na Borovou Ladu na běžky. Tentokrát tam nebylo po sněhu ani památky, pršelo. Když to jen trochu šlo, chodil jsem se projít do lesů. Pamatuji si doteď jak jsem se cítil zničený a unavený. Co to sakra je? Nebylo mi ještě ani 29 let a mám problém tady chodit po lese. Navenek to tak možná nevypadalo, ale cítil jsem, že forma kterou jsem míval, když jsem dělal atletiku je nenávratně pryč.
Tak takhle ne. Můj život, který jsem žil posledních pár let mě začal pěkně štvát. K čemu tohle je?
A pak to přišlo. Jo, *to*, ten blbej covid.
Ač to byla úplná pohroma pro celou planetu, pro mě to v tu chvíli byla spása. Šílený, já vím. Ani se mi to tak nechce psát. Ale opravdu jsem to tak cítil. Bál jsem se samozřejmě o své blízké, o lidi v práci. Při každé reportáži v televizi (zejména těch z Itálie) mi běhal mráz po zádech.
Přesto se začaly dít věci. Pozitivní.
Začal jsem běhat každý den. 10, 15, 20, 30, 50km. Nic nebyl problém.
Po asfaltu i po stezkách kolem řeky Střely v mém rodném kraji. Paráda, neskutečně mě to nabilo. Boxovat jsem chodit sice nesměl, ale cvičit doma nebo na venkovních hřištích jo. Shyby na hrazdě jsem přidával jako na běžícím pásu. Wow, začínal jsem se cítit jak před 10 lety.
V tu dobu jsem si také uvědomil, že už je možná načase se posunout dál v profesním životě. Promýšlel jsem to dlouho, několik měsíců a pak jsem jednoho dne kolegům řekl, že je načase své cesty rozdělit.
Trénoval jsem jak to jen šlo. A hele, TPBR, ten závod, co jsem chtěl jet vloni. Je o rok později. Kolo už na to mám. Chuť taky, sílu taky. Tak jo, zaplaceno.
Příprava, fáze III, podzim a zima 2020
Covid se nechtěl vzdát, bránil se zuby nehty (a taky jsme si za to mohli sami) — září a říjen to začíná růst. Mně to ale nevadí, odstěhoval jsem se zpátky do Plzně, drtím kiláky na silnici, neřeším nic. Mou nabídku, že půjdu dobrovolničit do místní nemocnice smetli ze stolu. OK.
Pak to na mě asi skočilo, při jednom švihu o víkendu, kdy jsem si jel poměřit síly s pěkným kopcem z Rabštejna do Žihle najednou úplně odpadám. Nejsem schopen točit nohama, a když z kola slezu tak ani kolo tlačit. Tři dny mi bylo dost ouvej.
Koncem listopadu si kupuji štěně. Cida. Mimo kolo (a mnoho dalších koníčků) jsem taky myslivec a tak se napřed měsíc o malého prcka starám doma a pak jsem s ním pořád v lese. Krmíme zvěř, chodíme po revíru.
Na kolo jsem úplně zapomněl. Za dva měsíce jsem nenajel skoro nic.
V hlavě mi začíná běžet varování. ,,Jak chceš jet přes půl Evropy, když nic neděláš a jenom žereš?” Nevím, počkám a po Novém roce se uvidí.
Pro jistotu si kupuji ještě jedno kolo.
Příprava, fáze IV, 2021
Po Novém roce se zase začaly dít věci.
Mám chuť pořádně makat.
Pejsek vydrží doma dvě hodinky (hodně spí:) nebo ho pohlídá sestra.
Beru nového gravela a jezdím 30–50 km. V dešti, sněžení, mlze, v mrazech kolem -15 stupňů. Jak já tyhle nečasy na kole miluju, člověk si aspoň ty tréninky narozdíl od těch letních, pohodových, chvíli pamatuje.
Žádnou úžasnou formu nemám, ale baví mě to a to je půl úspěchu.
Mimo radost sportovní mám i radost lidskou, neboť nacházím spřízněnou duši, která mě ve všech těch mých šílenostech podporuje a dokonce jí to i zajímá a můžu jí o tom co dělám vyprávět donekonečna. Každý návrat z tréninku je tedy hned radostnější.
Je to půl roku do závodu. To půjde, říkám si.
Únor, březen, duben.
Navzdory mnohým (a mnohdy nesmyslným) omezením si hlídám abych trénoval jak mám. Okruhy v katastru města Plzně, v okresu Plzeň sever… aspoň poznám nová místa, která mám *za barákem*.
Začínám sekat delší švihy 150–200km. Bez problémů, týdně tak do 500km, hlavně to nepřepálit. Dvakrát jsem se na tu hranu přetrénování dostal, ale včas jsem zvolnil a srovnal se.
Květen, červen
Nejsem naočkovanej. Kdyby mi bylo o půl roku víc stihl bych ve vlně třicátníků obě dávky, ale bohužel. Musím čekat.
Ne však s tréninkem. Dávám si *na rozjezd* moc hezkou akci v terénu Ultra400, 400km dlouhou štreku hornatým severem. Krkonoše, Jizerky, Lužické, Český ráj … nejedu na výsledek, chci si otestovat pár věcí. Trať je těžká, mokrá a chvílemi nesjízdná pro mého gravela, ale jede se mi pěkně, dojíždím na nějakém 40. místě i přesto, že jsem spal 3 a 2 hodiny.
Chvíli odpočinek a pak další kiláky. Cítím se dobře a jdu se znovu otestovat na plzeňského Fanatika. Volím samozřejmě nejdelší trasu 340km. Ještě ani nevyjedu z Plzně a už vím, že to dneska nepůjde. Je 6 ráno a přesto už je docela horko a dusno. Tohle já nemám rád, já radši tu zimu.
Točím kola co to jde, ale cítím, že dneska není ten den. OK, já to nějak dojedu, ale co když se tohle stane za měsíc? Tam není možné mít takovýhle krize.
Jedu na Loket, Cheb, Planou, Klatovy, Nepomuk… přijíždím do Plzně o dvě hodiny později než jsem čekal. V Klatovech jsem nebyl daleko od toho to zabalit. Je mi jedno, že jsem tady zajel bídně, štve mě, že je tak blízko do závodu a já nejsem v pohodě.
A stále nejsem naočkovanej. A taky začínám mít depku, že už skoro rok nic nedělám. Netvořím žádný hodnoty, nic nebuduju… Akorát jezdím na tom pitomým kole.
…
Kupuju si zase jedno kolo, stejně jsem potřeboval pořádnýho bajka do terénu.
Chvíli před závodem
Mně se tam fakt nechce. Nechci to nikomu říkat, nechci to psát, nechci na to myslet, ale je to tak. Mám projet 6 států, v každém se co chvíli mění nařízení kvůli covidu. Samé hloupé starosti. Jo a kde je ten Hubert, co tak rád vysedává u map a plánuje si trasy? Ten co si zvolil tenhle závod, protože si bude moci vyladit svou cestu přes Alpy a Pyreneje?
Zbývá pár týdnů do závodu a trasu stále nemám. Volám si s Tomášem Dvořákem, který už závod jel vloni a tahám z něj rady (díky moc!! :) jak se zabalit. Na trasu se neptám, to mi nepřijde fér i vůči ostatním a každý si to musí odpracovat sám. Zakládáme si skupinu na Whatsappu i s dalšími českými reprezentanty a v týhle čtveřici později dojdeme ke konsenzu, že mezi prvním a druhým vrcholem, tedy ze Slovinska do Švýcarska zvolíme *jižní* trasu, přes sever Itálie. Nabízí se ještě možnost projet Alpy přes Rakousko, ale to se nám nechce, nikdo nechce šlapat kopce navíc. (Jak jsem později tohoto rozhodnutí litoval). Další detaily si neříkáme. Jen si prozradíme kolik kilometrů a výškových metrů nám to každému vychází a k mému překvapení se ani moc neliším od ostatních. No tak jo, já to zkusím.
Mám nervy. Ty většinou nemívám. Nemám očkování. To většinou mívám.
Ono to nějak půjde.
Zařizuji poslední věci doma, pojištění, jízdenku … loučím se a jdu na vlak.
Start
Plzeň — Praha, Praha — Vídeň. Naštěstí bez zpoždění. V Brně se přidává matador dlouhých tratí Tomáš Zaplatílek, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Vím ale, že tyhle akce jezdit umí. Nedávno se blýsknul třetím místem na Okolo Slovinska, ve vlaku se zase blýsknul vychlazeným pivem, který mi přinesl. Když ho dopijeme tak přebíháme celý vlak do jídeláku, kde na seznámení a uklidnění před závodem dáváme dalších pár Budvarů (kupodivu se to dá pít, ač to jindy bývá obtížné).
Ve Vídni spolu s jedním Australanem jedeme na registraci pro čísla a trackery.
V malém krámku s koly nám organizátor Michael dává instrukce a gpsky a po chvíli pokecu s ostatními blázny jedu na svoje bydlení pro dnešní noc.
Dávám si Mekáč k večeři (je třeba se na ten junk food už teďka připravit) a hned jsem taky tázán, zdali mám negativní test.Nemám, ale udělám si ho ráno.
Dlouho mi trvá usnout, ale nakonec se vyspím docela dobře. Ráno běžím k Schonbrunnu do testovacího centra. Mají to tu moc pěkně zorganizované, jedna ze sestřiček se ptá co tu ve Vídni dělám. Říkám jí jen část pravdy, to že pojedu na kole do Barcelony by mi stejně asi nevěřila.
Jsem negativní, ale do závodu už naštěstí pozitivně naladěn. Začínám se těšit. 3 hodiny před startem. Tenhle stav jsem měl naposledy před dvěma měsíci.
Dávám s druhým Tomášem (Dvořákem) jídlo ve veganské restauraci a jsem překvapen, jak dobrý to umí udělat aniž by v tom byl gram masa.
Jdeme na start k zámku Schonnrbun. Všude samé kolo. Ani nevím, kolik nás vlastně startuje, ale přijde mi, že tu jsou stovky lidí. Mimo jiné se tu taky koná svatba, kterou svým hemžením před závodem všichni asi trochu komplikujeme.
A jedem … (Den 1)
Dáváme společnou fotku české *repre* a jdeme na to. Organizátor nás vypouští v intervalech po 15 minutách. Startuji v tom posledním. Aspoň mě nikdo nebude hned předjíždět a já mohu dohánět ostatní.
Vídeň, mimo centrum, vůbec neznám, a tak se připojuji za skupinku která startuje se mnou a jedeme směrem na jih vstříc pořádné náloži kilometrů a zážitků.
,,Uf, je to tu” říkám si. To na co jsem se připravoval tolik měsíců, a do velké míry tím žil, je nyní realitou. Šlapu v balíku asi 20 lidí, který čítá i dvojnásobnou mistryni Rakouska v silničním ultramaratonu a další (od pohledu) nabušené borce. Tempo jak kdybychom jeli nějaké kritérium na hodinu. Po sérii semaforů a kruháčů se konečně dostáváme na okraj Vídně, kde končí i 16km dlouhý úsek doporučený organizátorem, který nás měl bezpečně vyvést z města. Odteď je to tedy na každém z nás. Test našich navigačních schopností. Já pro plánování použil výborný Komoot.com, který rád používám na delší trasy, kde krajinu tolik neznám. Pro první den mi to vykreslilo relativně rovnou linii směrem k Villachu a slovinským hranicím s jedním větším kopcem, Semmeringem, jinak se jede relativně rovina. To je dobré na začátek.
Problém však nastal hned pár minut po zapnutí navigace na cca 400km dlouhý úsek (vedoucí až do Slovinska ke Kranjske Goře). Garmin začal neustále přepočítávat trasu a odmítal stíhat moje tempo a ukazovat mi kudy jet. Výsledkem bylo, že ještě na kraji Vídně stíhám špatně odbočit a jedu zcela hloupě do kopce, namísto abych se pustil podél hlavní silnice. To zjišťuji až po cca 3km, kdy se mi přestávalo zdát, že se točím zpět k městu. Rychle koukám do mobilu, samozřejmě že u toho nadávám a vracím se na trať. Hnedka jeden kufr, 5km. Na tohle si musím dávat větší pozor. Najíždím k vodnímu kanálu, podél kterého vede cyklostezka a jdu dohnat ztrátu. Ulehám do hrazdy a valím to 35 km/h směrem na jih. Po necelých sto kilometrech vidím u obchodu zaparkované první kolo nějakého ze závodníků (soudě podle brašen a *expedičního* vzhledu). Koukám zvědavě, kdo si dopřál první zastávku tak brzo a hele, to je Čech! Kuba Dvořák — asi největší pohodář celého pelotonu, člověk, který se ničím nestresuje. Mávnu na něj a letím dál. Vítr fouká příznivě, je třeba jet. Krajina ubíhá rychle, všude okolo jsou pole, kopce žádné. Tohle je na rozjezd super. Hory se však blíží.
Abych se neutavil, zastavuji těsně před dvoustým kilometrem v McDonaldu, kde si dávám 3 cheesburgery a velkou fantu (tohle jídlo mě bude provázet celým závodem :D). Letím dál. Přichází kopec Semmering, kterého jsem se trochu obával. Jsou tam prudší pasáže, které mi dělaly trochu vrásky, nerad bych hned první den kolo tlačil. Pod kopcem se silnice dělí na úzkou, téměř jednosměrnou asfaltku mezi skalami a širokou silnici s lepším asfaltem. Tam potkávám dalšího souputníka. Ten bez váhání míří mezi auta doleva, mně navigace posílá mezi skály na rozhrkanou silničku. No uvidíme kdo bude nahoře dřív, říkám si. První stoupání, 8,5km dlouhé, chvílemi s 16% úseky, ale jinak docela schůdné zvládám bez problémů. Vyjíždím z lesa na křížení s lepší silnicí a potkávám borce zespoda. Mávám na něj a znova jedu do lesa. On zůstává na své. Moje trasa je kratší ale prudší, jeho pohodlnější a delší. Tak uvidíme — na dalším křížení se potkáváme znovu. Evidentně je zcela jedno kudy se jede, připojuji se tedy k němu a projíždíme kolem sjezdovky a restaurací na vrcholu. Následuje ooobrovksy dlouhý sjezd po krásné silnici. Je sobota večer, provoz není veliký a auta jsou maximálně ohleduplná. Kdo chce jet bomby, letí po vedlejší dálnici. Cítím se bezpečně a dolů to opravdu odsýpá. Paráda. Kilometry naskakují jeden za druhým, celkový průměr něco kolem 25km/h.
Řekl jsem si už před závodem, že nemá smysl dělat nějaký podrobný plán pro každý den, protože to stejně nakonec bude jinak (a bylo by!) — proto teď začínám přemýšlet jak dlouho jet.Nechci se utavit hned první den a proto zavrhuji variantu jet nonstop celou noc. Nebylo by to nic obtížného, protože až do hranic se Slovinskem už není žádný kopec, který by mě stál větší úsilí, ale přece jen jedu od poledne a šlapat hnedka první den více jak 20h se mi nelíbí. Říkám si tedy, že zastavím někde u Villachu. Valím dál údolím a potkávám další a další závodníky. Často projedu nějakou vesničkou, kde u restaurační zahrádky vidím pár kol a u nich malou skupinku posilňující se na další kilometry. Začíná se smrákat, a tak na sebe natahuji reflexní pásky a vestu #safetyFirst. Po chvíli potkávám organizátora Michaela s foťákem — mávám mu zatímco mě fotí a říkám si, kolikrát se ještě s fotografem potkám — je jasné, že bude mít zájem fotit lidi na čele závodu a tam já určitě nebudu.
Poslouchám podcasty, které jsem si před závodem naukládal do mobilu a cesta moc pěkně ubíhá. Z pohody mě vyruší až modá světla blikající za mnou. Ohlédnu se a vidím jak se přibližují dvě záchranky. Nehoukají, tak asi nejde o nic vážného říkám si. Za chvíli mizí v lese, kde už je tma a já zase jedu tichem a šerem. Přemítám, jaké bude asi zítra Slovinsko. Mangart (náš první povinný vrchol) je nahoře prý zasněžený, asi to bude fuška. Těším se však do pořádných hor, i když se svými kily rozhodně žádný vrchař nejsem. Najednou bum, z rozjímání nad budoucnem mě znovu vytrhnou modrá světla, která se vynoří za dlouhou zatáčkou v údolí potoka, kde už je docela tma. Stojí tam dvě záchranky, které jsem viděl, na silnici před nimi leží motorka a také tam je policejní auto. A sakra, to nevypadá dobře. Nevím co mám dělat. Už jsem dříve na kole potkal dvě vážnější bouračky aut, ale motorku ještě ne. Nevím, jestli mám jít pomoci, nebo se protáhnout okolo a nebo to celé nějak objet lesem. Jenže to stejně ani nejde, z jedné strany potok, z druhé skála. Vracet se nahoru taky nechci. Jedu tedy blíž, u motorky je na zemi veliká krvavá skvrna. Jiné vozidlo tu nevidím, tak to asi motorkář neodhadl zatáčku a ulítlo mu to — kdo ví. Snažím se vyhnout krvi na silnici. Policajti mávají abych jel, tak jedu. Tady stejně nic platný nebudu… Snad to dopadne dobře. Pár vteřin a jak to člověka probere a donutí být v přítomném okamžiku.
Zapínám i druhou blikačku vzadu, kontroluji, zda mám dostatek reflexních pásků a jedu rychle pryč. Mám asi 280km v nohou a do Villachu je to už blízko. Nechce se mi už jet za černočerné tmy moc daleko. Stavím u poslední Shellky, kupuji vody a sušenky k snídani a ukrajuji poslední kilometry. V každém městečku postávájí na ulici mladí lidé a popíjí. Jakmile mě uvidí, začnou řvát, fandit a běží vedle mě. Směju se a aspoň na chvíli vypouštím z hlavy ten zážitek s motorkou…
Jsou 2 hodiny po půlnoci, balím to. Stavím na okraji města, kde po chvíli hledání nacházím malý parčík u potoka s lavičkami a dětským hřištěm. Paráda. Tady rozbiju tábor. Seskakuji z kola, vypiju litr sladkého čaje, převlíkám se do suchého trička a za pár minut ležím ve spacáku pod oblohou plnou hvězd. Až na tu bouračku to bylo super! Nevím kolikátý jsem a je to teď úplně jedno. Mám dobrý pocit, ujel jsem 320km bez jakýchkoliv problémů. Nic mě nebolí. … Snad to tak půjde i zítra.
Slovinsko, Itálie … (Den 2)
Ráno se probouzím asi v 5:30, už je vidět — to jsem ale ostuda. Naspal jsem za jednu noc více než vítěz loňského ročníku za celý závod. Ale co, já jsem tu abych nasbíral zkušenosti, vyhrát tu určitě nemůžu. Spal bych vlastně i déle, místo na kempování jsem si našel i za tmy skutečně dobré, ale probudily mě vrány sedící všude okolo na stromech. Vymotávám se ze spacáku, převlékám se do cyklo úboru a rychle do sebe láduji nějaké cukry, aby to hezky jelo.
Naskakuji na kolo a zjišťuji, že mě vůbec nic nebolí a mohu jet úplně bez problémů. Nerad to tu přiznávám, ale pár dnů před odjezdem na závod jsem překopal posed na kole, včetně výměny sedla a do závodu jsem odstartoval aniž bych to měl pořádně otestované — věřil jsem si ale, že to tak je správně a jak se později ukázalo, bylo to dobré rozhodnutí. Sjíždím dolů k jezeru Ossiacher see a roztáčím svá skvělá kola Zipp 303s až začnou pěkně bzučet. Paráda. Je skvělé počasí, pořádné kopce předemnou — jsem na vrcholu blaha.
Potkávám nějakou německou závodnici, jedeme kousek spolu, pak se před vesnicí Arnoldstein ( to je asi na poctu toho známého Arnolda :D ?) rozdělujeme. Do Slovinska jsem původně chtěl jet jiným přechodem, ale ráno jsem se rozhodl, že to vezmu skrze Wurzenpass. Chvíli se motám podél řeky Gail na nádherných gravel úsecích po šotolině, několikrát podjíždím dálnici a pak začínám stoupat ke slovinským hranicím. Že bude kopec prudký jsem trochu čekal, ale jsem docela zvyklý jezdit 12,14 někdy i 16% kopce. Tohle ale rozhodně zvyklý jezdit nejsem — po pár zatáčkách je předemnou rampa až do nebe a nahoře vidím pár človíčků jak tlačí svoje kola a sotva jdou. Dopr*** kam jsem to přijel? Cedule říká, že tohle je 18% kopec, ale zdá se mi, že to má alespoň 30%. A do toho je pěkný horko, ačkoliv je 9 ráno. No nic, tak to zkusíme. Před závodem mi kluci v plzeňském Atomu hodili na kolo kazetu s 36 zuby (a byl to fakt porod ji v téhle době sehnat), takže dokážu chvíli do tohoto smrťáku šlapat, ale v polovině se rozhoduji, že to nemá smysl, pěšky půjdu rychleji. Tlačím tedy asi 500m naložené kolo a pozoruji jak mě motorkáři s litrovými bavoráky sotva předjíždějí. Moc pěkný kopeček. Nahoře se se skupinkou motorkářů chvíli bavím, říkám jim kam jedu a oni mi nechtějí věřit. Inu, limity jsou pouze v našich hlavách.
Za parkovištěm hned sešup dolů, ještě jeden menší kopeček a pak parádní sjezd dolů, až do Kranjské Gory. Krásné městečko, všude okolo ostré vrcholy kolem 2000m n. m. a zelené louky pod nimi. Ukládám první aktivitu v Garminu a zapínám další. Povinný parkúr vedoucí skrze vrcholy Vršič a Mangart. Profilově by ten první měl být lehčí (má jen 1600m) ten druhý o 600m více. Vršič se však ukázal jako výrazně těžší — jedna ostrá serpentina za druhou, každá zatáčka vykostkovaná, průměrný sklon okolo 12% a hlavně z obou směrů spoustu motorek a karavanů. A zase horko, veliký horko. V půli kopce nemám co pít. Nahoru se docela trápím, ale nějak se tam dohrabu v relativně rozumném čase. Následuje další sešup, který má ještě více zatáček a jsem vážně rád, že mám kvalitní kotoučovky, které vydrží brzdit až dolů. Silnice je mokrá a moje pláště Challenge Strada (30mm) drží jak přibité. Předjíždím několik silničářů, kteří si tady jen vyjeli na kopec bez těžkých brašen a expedičního vybavení. Aspoň někdy se ta kila navíc hodí. Celkem má kolo i s vybavením a mnou přes 100kg, takže to dolů vážně pěkně odsýpá. Po dlouhém sjezdu začíná spektakulární jízda v kaňonu nádhérné řeky Soča. Začíná sice slabě pršet, ale to teď vůbec nevnímám. Je to jedno z nejhezčích míst v Alpách, Triglavský národní park je skutečný skvost. Je čas na oběd, říkám si a po chvíli hledání nacházím restauraci s venkovní zahrádkou. Mají tam sice plno, ale podaří se mi ulovit po chvíli čekání jedno místo. Dávám nabít powerbanku a mobil a objednávám si (česky, však jsme Slované) slovinský guláš s divočáka, polévku a nějaký dezert. Za chvíli si přisedá jeden ze závodníků, Michael z Německa, který má stejnou taktiku jako já — před Mangartem se pořádně posilnit. Pěkně si spolu anglicky pokecáme a dozvídám se od něj, že v té včerejší bouračce na silnici byl i jeden ze závodníků od nás — leží prý v nemocnici se zlomenými žebry, klíční kostí, nosem ale jinak je v pořádku a nebude mít nějaké trvalé následky — to je štěstí v neštěstí. Probleskne mi hlavou, že kdybych tam byl o půlhodiny dříve, možná bych se do Slovinska ani nepodíval. No nic, tohle člověk neovlivní. Všichni jsme od organizátorů instruovaní mít pořádné osvětlení na kole a reflexní věci na sobě. Na startu mi přišlo, že ne všichni si tohle vzali k srdci, ale to už je jejich boj. Snad to byl jediný černý okamžik celé téhle akce, i když nás čeká ještě spousta kilometrů.
Dojídáme a koukáme zpoza stříšky jak venku začalo pořádně lít — nedá se nic dělat, musíme nahoru. Nahazuji pláštěnku a vyrážím napřed. Po 5 kilometrech jsem úplně durch pláštěnka nepláštěnka a začínám stoupat na první ze tří povinných vrcholů. Všude okolo duní hromy a lije opravdu hodně, ale není prostor na strach, stejně se není kam schovat. Ukrajuji jeden kilometr za druhým a za půl hodiny jsem na odbočce přímo k vrcholu. Tudy se budu za chvíli vracet, takže by bylo možné zde odstrojit kolo a věci si vzít až pojedu z vrcholu dolů, ale přijde mi to jako malý podvod a rozhoduji se na kopec vystoupat v plné polní. Němec Michael mě dojel při doplňování vody a tak stoupáme spolu. Jsem do kopce malinko silnější, tak ho vezu až skoro pod vrchol. Cesta nahoru je pěkná, jen není moc vidět do dálky v tomhle počasí. Za slunečného dne to musí být nádherné. Kousek pod vrcholem potkávám Tomáše D., ten v noci spal méně než já, a tak mě předjel, i když nezajel první den tolik kilometrů (jak je taktika jízdy a spánku důležitá věc uvidíte dál…). Už se vrací dolů, rychle mě informuje, že nahoře je zavřená cesta kvůli sněhu, a tak vlastně máme trochu méně práce, protože stačí dojet už jen necelý kilometr od posledního tunelu ve skále. Nahoře potkávám fotografa Kubu K., z legrace mu nadávám, že nemá rum, s Němcem se navzájem rychle fotíme, natahuji péřovku, běžkařské rukavice a mažu dolů. Čeká mě sjezd až do Itálie. Mám trochu obavu z kontroly na hranicích, ale věřím, že s Italy se nějak dohodnu. Krájím jednu zatáčku za druhou, chvílemi trochu na riziko, Slovinci si se svodidly moc hlavu nedělali takže mám občas pod sebou pěkný sešup, kam bych opravdu nerad slítnul, ale kolo drží a i v tlustých rukavicích a napůl zmrzlých rukách mám docela cit na brzdách. Cestou dolů potkávám Kubu Dvořáka, který stoupá nahoru. Takže jsme my tři Češi relativně blízko sebe a Tomáš Zaplatílek nám ujel dopředu — je prostě jinde než my běžní smrtelníci.
Za chvíli jsem znovu na odbočce pod vrcholem a předemnou je Predel pass — hranice Slovinska a Itálie. Konečně přestává pršet a vylézá slunce. Je tu nádherně. Nejraději bych tu jezdil týden po těchto krásných cestách v horách — vím, že zítra mě čeká rubačka po rovinách severní Itálie, kde tyhle scenérie už nebudou. Na hranicích nikdo není, a tak mohu směle vlítnout do Itálie — opět jedna zatáčka za druhou, provoz naštěstí minimální, tak si mohu jet stopu jaká mi vyhovuje a mám před sebou klesání po nějakých 30 kilometrů. Potkávám znovu Tomáše Dvořáka, který si dal hned za hranicemi italskou kávu a vím, že přesně tohle udělám taky, hned jak bude u silnice další kavárna či restaurace. Tomáš má víc sil (to kafe ho nakoplo) a ujíždí mi. Nestresuji se, čeká nás ještě dost kilometrů abychom poměřili síly. Po půlhodině přijíždím do malé vesničky, kde je jediná restaurace, avšak je asi vyhlášená — je tu natřískáno. Dávám kafe, kolu, špagety a tiramisu. Miluju tyhle věci! Sedím asi půl hodiny a vůbec se mi nechce dále, Italové si umí užívat pohodu. Povídají si nad kafem, nikdo nikam nespěchá, je tu klid. Já však musím, Mám asi 150km, a to je málo, i když je to vše v horách. Naskakuji na svého fialového oře a valím to dál dolů, směrem na Pordenone. Nechce se mi jet moc dlouho, ale do půlnoci zkusím šlapat. To bych mohl stihnout 250km. Po výjezdu z hor se dostávám do větších měst, kde už je trochu složitější jet rychle, každou chvíli nějaká odbočka, cyklostezky které znenadání končí (a já se snažím po nich jezdit co nejvíc) a taky neodolávám zastavit na italskou zmrzlinu. Smráká se rychle a krajina už není moc hezká — jedu podél široké řeky, která je však v létě velice nízko, trochu to tu smrdí a není tu nic zajímavého — oproti Slovinsku o hodně úrovní horší.
Je neděle a právě teď se hraje finále Eura: Itálie versus Anglie. Fandím samozřejmě Italům. Doufám, že se jim to povede. V 11 večer stavím u malé hospůdky, kde samozřejmě všichni koukají. Majitel mi místo jedné fanty, piva a tyčinky dává fanty dvě, pivo mi dává vrchovaté a k tomu přidává ještě veliký pytel brambůrků. Je samá legrace, i když zrovna začíná prodloužení a všichni jsou tu jinak napjatí. Usedám tak abych viděl na televizi a láduji do sebe kalorie. Italové nakonec vítězí a i v téhle malé vesničce začíná pořádná párty, lidi tu křičí, jásají, troubí auty — divočina :)
Jsem už příjemně unaven (a možná i lehce opit dalšími pivy) a tak volím variantu kratšího nájezdu a delšího odpočinku do zítřejšího dne. Trochu doufám, že bych mohl dát zítra 400km na zátah. Bude to přece jen rovina po celou dobu. Ulehám do spacáku opět venku, kousek za vesnicí a stále slyším jak Italové slaví. Mám radost. Zatím se vše daří. … Kdybych jen věděl co přijde zítra a v dalších dnech.
Pokračování za týden :)
